Písně vzpomínek

Nemám hudební sluch. Nepoznám, co je falešně, co je čistě, co je o oktávu níž nebo výš… Ale to neznamená, že nerozumím hudbě. To neznamená, že neslyším krásu z hudby plynoucí. Ne z každé… Jsou písničky, které jdou mimo mě, které mi neřeknou NIC, pak jsou písně, které jsou pěkné, líbivé, znám je tak pět minut a pak navždy zmizí z mého života… A pak jsou písně, které jdou hloub, které mají myšlenku, mají příběh, mají vzpomínky… Písně, které mluví o pravdě života a svou někdy novou, někdy starou, až prastarou melodií zdobí svět a snaží se vykřičet světu, jak jsme hloupí, jak se soustředíme na blbosti a nechápem, stále nechápem, o co tady vlastně jde. Písně, které vezmou za srdce a nenechají klidnou duši, písně, které bolí a při kterých nejde nevzpomínat… Písně, u kterých cítíme vůni ohně, vidíme tváře lidí, noční oblohu posetou hvězdami a vzpomínky rostou a hrozí, že protrhnou naše srdce a nechají krvácet naše duše… 

Písně bolavých dnů, krásných chvilek, nezapomenutelných okamžiků. Písně naší minulosti, naší přítomnosti a naší budoucnosti.
Ale kolikrát si dovolíme prostě jen se nechat unášet krásou hudby, krásou našich písniček a nádhernou poetikou a hloubkou slov? Možná stojí za to, občas se zastavit a naslouchat tichu, jestli nezačne nějakou tu naši píseň hrát.


Omlouvám se všem, kdo od tohoto článku čekali nějakou myšlenku… Jen jsem si uvědomila důležitost pár pěkných tónů, pár moudrých slov a neskutečné vrstvy vzpomínek, která se na ně přilepila…