Ticho topící se v mlčení

Voda. 
Vlny. 
Ticho! 
Kráčíme spolu ruku v ruce 
a slyšet je jen tlukot srdce. 
Mého. 

A zase dlouhý pohled přes vodní plochu 
přikryje ticho náhlým mlčením
a já už zase vím, že bolí to, tak trochu, 
že mlčení se stává často mučením. 

Nebe. 
Mraky. 
Slunce! 
Září a ozařuje naše duše
A já nevím, co říci se teď může. 
Co neublíží! 

A jak vůbec se dá poznat, jestli spíme nebo bdíme, 
když zažíváme až neskutečnou krásu. 
A co dělat, jestli se zas nečekaně probudíme
a zjistíme, že byl to sen, co přinášel nám spásu? 

Hudba. 
Zpěv. 
Srdce! 
A zase pozorovat lehké zčervenání tváří, 
když slaná voda se na mých řasách sráží. 
A necítit už bolest. 

A nemyslet už na to, co bylo a co bude
a snažit se žít přítomností bytí. 
A věřit Bohu, že všechno nějak půjde 
vždyť za mraky taky přece Slunce svítí.