Exkurze do Terezína

28. 4. 2012 20:42
Rubrika: Nezařazené

Se třídou jsme teď byli na třídenní exkurzi v bývalém židovském ghettu v městečku Terezín. Silná atmosféra tohoto místa na nás ihned zapůsobila, přestože někteří to nedávali moc najevo. Nejde si ty hrůzy, co se tam udály uvědomovat celé ty tři dny, nejde přestat žít a tvářit se smutně, ale některé momenty, informace nebo chvíle nás prostě zasáhly a já si myslím, že je dobré je nikdy nezapomenout...

Rozbitá okna některých domů, oprýskaná omítka a pravoúhlé ulice, které umožňovaly dokonalý přehled, ale zároveň znemožňovaly jakékoli skrývání nebo útěk, ostře kontrastovaly s upraveným náměstím a pohodlnými pokoji, ve kterých jsme byli ubytováni. Město jakoby zastaveno v určitém čase žilo normálním životem, což mě zpočátku přišlo velmi zvláštní. Chápu ale, že člověk musí žít dál i na takovémto místě...

Absolvovali jsme mnoho přednášek a prohlídek. Prošli jsme si ghetto i terezínskou malou pevnost - bývalou věznici. Navštívili samotku, prošli krematoriem, shlédli nekonečné řady pomníčků na obou terezínských hřbitovech. Nechápali jsme tu krutost, nedovedli si představit tu bolest a hrůzu. Diskutovali jsme, smáli se, povídali, jedli a často si ani neuvědomovali, že ti lidé si mnoho z těchto věcí vůbec dovolit nemohli.

Večer prvního dne jsme byli usazeni do místního kinosálu a byl nám puštěn film Poslední motýl. Vřele doporučuji. Příběh popisoval osudy slavného pařížského mima, který byl donucen odjet do Terezína, kde měl pořádat představení. Esesákům se nehodil, a tak byl takto odklizen. Smlouva platila jen na jedno představení (pro Červený kříž) a pak se měl mim Antoine Moreau vrátit normálně domů. Do představení se rozhodl zakomponovat děti, aby tak co nejdéle odložil dobu, kdy budou zařazeny do některého z neustálých transportů mířících na východ-na smrt.
   Asi jedenáctiletá dívenka je ale přesto zařazena do jednoho z transportů, v představení hraje hlavní roli a ji má z dětí Moreau nejradši. Mim se vypraví na shromáždiště a je rozhudnut svou oblíbenkyni vysvobodit stůj co stůj. Shromaždiště... Plno Židů, plno vojáků, malé děti, mladí i staří. Ti, kteří mají odjet na východ, ale i jejich známí, kteří se přišli rozloučit. Malá Stella s číslem na krku i vedoucí jejího bloku, která se o ni jakožto o sirotka starala. Moreau vysvětluje vojákům, že ji k představení potřebuje a nakonec se mu podaří esesáky přesvědčit. Scéna, kdy jeden z členů jednotky SS bere dívence číslo a se slovy: "Ještě, že máme tolik náhradníků." dává toto číslo sotva tříletému chlapečkovi mi vzala dech. Jak mohli být tak krutí? Tak necitelní! Kde se v člověku bere taková lhostejnost a neutuchající zloba?   
   Mim je po představení i se všemi ostatními herci zařazen do transportu a všichni jedou vstříc svému osudu...

Byli to lidé jako my. Děti, ženy, muži, mladí, nemocní, staří, matky, dcery, otcové a babičky... Studenti, učitelé, hudebníci, lékaři a přátelé.  Čím se provinilo 6 milionů lidí, že museli zemřít? Ano pár se jich zachránilo... Ale za jakou cenu? Za cenu životů mnohdy celé své rodiny a blízkých, za cenu svého zdraví a za cenu hluboké duševní újmy.

My, děti počítačů a televize si nedovedeme představit, že zůstaneme z celé své rodiny sami, že na den dostaneme jen malý kousíček chleba a centimetr čtverečný margarínu pro nás bude hostinou... Nedovedeme si představit bolest bití a utrpení těch, kterým zabili jejich blízké přímo před očima...

O to víc mne pak dojímal neutuchající optimismus více než devadesátileté stařenky, pamětnice, která s námi měla besedu. Přestože jí v koncentračních táborech zemřela celá rodina, ona si dokázala udržet pozitivní pohled na svět.
Upřené a soucitné pohledy mých spolužáků, jindy tak nezkrotných a hlučných, mě dojímaly a představa, že bych je už nikdy neviděla mi způsobovala husí kůži.

Nezapomeňme na holocaust... Už to nikdy nedopusťme... Příště to můžeme být my, kdo bude vyvražděn... Važme si doby, ve které žijeme. Važme si přátel i když nás někdy štvou a važme si rodiny i když máme spory, protože si nedovedeme představit jaké to je, být na celém světě úplně sám a nemít nikoho, kdo by nám pomohl, když si nevíme rady.

Zobrazeno 1329×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková